V jedné české písničce se zpívá, že sliby se mají plnit nejen o vánocích. Text populárního songu jsme naplnili rovněž my, když jsme jako každý rok dostali pozvání k návštěvě našich známých, jenže tentokrát jsme mezi vánocemi a Silvestrem měli spoustu práce a do Hradce nad Moravicí jsme nemohli přijet. Svůj slib jsme tak splnili až na začátku března a přestože nám nepřálo počasí, cestou jsme se zastavili na několika zajímavých místech. Jedním z nich byla obec Leskovec u Březové, v níž jsme prozkoumali hned dva turistické cíle, přičemž tím prvním byl nádherný čtyřpodlažní vodní mlýn v údolí potoka Gručovka. Po příjezdu do obce jsme za kapličkou odbočili doprava, projeli mezi dvěma rybníky, jejichž vody poháněly až do roku 1930 mlýnské kolo a záhy nás silnička dovedla až k zachovalému klapáči, u něhož silnice končila.

Naše černé SUV jsme zaparkovali přímo u mlýna a zůstali v něm ještě chvíli sedět, jelikož se nám z vyhřátého auta vůbec nechtělo vylézt. Jak už bylo zmíněno, na začátku března nám vůbec nepřálo počasí, když se teploměr držel celý den okolo nuly a vítr pofukoval sice jen mírně, ale i tak nám byla pořádná zima. A to ještě nebylo všechno. Když jsme projeli obec Vrchy a blížili se k Březové, začalo přibývat sněhu, i když po něm předtím ve Fulneku nebylo ani památky. Vodní mlýn nás tak přivítal oděn do bílého hávu, který mu dočasně propůjčila paní Zima, takže jsme měli možnost vidět jej v poněkud netradiční podobě. Po chvilce jsme se přece jen vykopali z auta ven a kolem velkého obytného domu jsme po lesní cestě a modré turistické značce vyrazili hledat ukrytou schránku hry Geocaching, kterou jsme našli symbolicky u vody.

Po úspěšném nálezu jsme se vrátili ke klapáči, v jehož útrobách se dodnes dochovala unikátní technologie poloautomatického válcového mlýna s téměř kompletním strojním vybavením a zahájili jsme jeho obhlídku. Za bílou fasádou jsme sice jen mohli tušit přítomnost tří válcových stolic od firmy Josef Prokop synové, hranolových vysévačů a dalšího zařízení, zato jsme velice dobře viděli krásného zeleného vodníka s menším sedícím kolegou ve dveřích, jimiž se vozilo obilí do mlýnice. I když stroje pracovaly automaticky, vůbec jsme si už nedokázali představit tu dřinu, když zaměstnanci tahali dovnitř pytle s obilím o váze 50 kg a poté zase ven namletou mouku o váze 70 kg. Už dávno jsme věděli, že zákazníci v některých mlýnech dostávali mouku z vlastní úrody a jinde se obilí měnilo za mouku s doplatkem a vývažkem, ovšem jak to chodilo v Leskovci, to se nám nepodařilo zjistit.

Během našich předchozích návštěv mlýnů jsme si už dávno zjistili, co ten vývažek vlastně znamenal. K pochopení jeho fungování stačila jednoduchá matematika, protože rolník přivezl do mlýna padesát kilo obilí plus jedno kilo na pytel a domů si odvezl mouku a otruby o váze celkem padesát kilogramů včetně pytlů. Samozřejmě nás vždycky zajímalo, kolik toho vlastně ve válcových mlýnech dokázali vyprodukovat a dočetli jsme se, že dva pracovníci semleli jeden vagón obilí za týden. V praxi to znamenalo, že pokud mlýn pracoval po celý rok, stačila produkce mouky pokrýt potřeby obyvatel asi sedmi středně velkých vesnic v okolí mlýna. Chlad nás však brzy vytrhl z dob dávno minulých a vrátil zase zpátky do reality. Na fasádě jsme ještě našli nápis mlýn Cihlář, tedy jméno rodiny, které klapáč patřil od 19. století do současnosti a pak jsme se šli podívat na čelní stranu budovy.

Prošli jsme opatrně kolem velkého dřevěného vodníka a pod jeho dohledem jsme sešli dolů na nádvoří. Vzápětí jsme na dřevem obloženém štítě klapáče spatřili zavěšená tři železná kola, která bývala součástí transmisního pohonu a pod nimi jsme si přečetli ceduli se špatně čitelným textem ODPOČÍVÁM OD ROKU 1971. Letopočet odkazoval na rok definitivního ukončení provozu mlýna, o němž existuje první zmínka už v roce 1720 a který svému účelu sloužil ještě po druhé světové válce. Od padesátých let převzalo mlýn JZD Gručovice, mouka z pšenice i žita se zde mlela do roku 1964, ještě dalších 5 let se šrotovalo, až provoz mlýna ve zmíněném roce 1971 ustal úplně. Když jsme popošli do středu nádvoří a podívali se na mlýnské budovy ve tvaru písmene L, připadali jsme si spíše jako na statku, než ve mlýně.

Zřejmě to souviselo s tím, že na konci 19. století Josef Cihlář mlynářství provozoval pouze jako vedlejší činnost,  jelikož jeho hlavním zdrojem obživy bylo zemědělské hospodářství. Když jsme se otočili, padl nám do oka nízký domeček, který by mohl klidně sloužit jako příbytek prasátek nebo drůbeže, ale v tomto odhadu jsme se velice zmýlili. Jednalo se totiž bývalou olejnu, v níž se od roku 1720 vyráběl lněný olej. Tehdy zřejmě měla jinou podobu než dnes, ale podle našich zkušeností by v neměla chybět stoupa na tlučení lněného semene, pražící pánev a šroubový ruční lis. Při pohledu na zasypaný odtokový náhon, který křižoval nádvoří nás napadlo, že k pohonu stoupy možná sloužilo menší mlýnské kolo, postavené právě na zmíněném odpadním náhonu. Jednalo se však pouze o naši domněnku, protože většina mlýnského náhonu byla již dávno zasypána.

Následně jsme se kolem potoku Gručovka protáhli k zadní části mlýnského areálu, kde na nás číhalo nebezpečí v podobě podmáčeného terénu. Louka sice byla zasypaná sněhem, ale vodní tůňky nebyly všechny dostatečně zamrzlé, takže jsme se terénem museli pohybovat velmi pomalu a opatrně. Jako laňky jsme přeskakovali z jednoho trsu trávy na druhý a když už to dál nešlo, museli jsme se vrátit stejnou cestou na nádvoří. Uzavřeli jsme tak obhlídku Cihlářova mlýna a po návratu do vyhřátého černého povozu jsme odjeli k malé kapličce na začátku Leskovce. O drobné církevní památce však vypráví jiný článek, tak si jej také někdy přečtěte. Chcete-li vědět, co všechno jsme v tento zimní den zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme promrzli ve mlýně Wesselsky a ve Fulneku nás nerozehřál ani Komenský. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Leskovec_-_Cihlaruv_mlyn/

Historie :

Nádherný čtyřpodlažní vodní mlýn stojí v údolí potoka Gručovka pod dvěma rybníky na katastru obce Leskovec. Nejstarší zmínka o něm je v gruntovních knihách z roku 1720, v nichž je uváděn mlýn na mouku a lněná olejna. Dne 15. dubna 1732 koupil mlýn od svého otce Jakub Šturm za 150 tolarů, ale ten zemřel 8. dubna 1740 v 38 letech. Pozůstalá vdova Magdaléna se ještě téhož roku 24. července provdala za Jiřího Kolovrata ze Skřitova, jemuž také v prosinci roku 1740 prodala mlýn za 150 tolarů. Jiřík Kolovrat na mlýně hospodařil necelých 12 let, než mlýn převzal Antonín Wolf, manžel jeho nevlastní dcery. Antonín Wolf prodal svůj laudemiální mlýn v Leskovci roku 1792 svému nejstaršímu synovi Františku Wolfovi za 200 tolarů slezských. O den dřív, než svobodný a bezdětný František Wolf 10. února 1820 zemřel, koupil od něho mlýn v Leskovci jeho mladší bratr Antonín za 360 zlatých. S mlýnem obdržel Antonín Wolf i veškeré nalezené mlynářské, domácí a zemědělské nářadí, a také krupník. Po Antonínovi následoval jeho syn František Wolf, který na mlýně hospodařil v letech 1840 - 1856. V pozdějších letech byl mlýn v Leskovci pronajímán, čehož využil například Jan Řehánek či Eduard Schwab, syn mlynáře z Lesních Albrechtic. V roce 1872 byl mlynářem v Leskovci František Jašek, od roku 1887 na mlýně hospodařil Josef Cihlář, který se na mlýně v Leskovci čp. 19 připomíná ještě v roce 1910. V té době už ale mlynářství provozoval pouze jako vedlejší činnost, když hlavním zdrojem obživy bylo zemědělské hospodářství. 

Mlýnské kolo o výkonu 4,07 kW pohánělo mlýn v Leskovci ještě roku 1930, kdy bylo vyměněno za Francisovu turbínu a záložní naftový motor. Elektřina zde byla zavedena v roce 1936, přičemž mlýn sloužil svému účelu ještě po druhé světové válce. Od padesátých let převzalo mlýn JZD Gručovice, mouka z pšenice i žita se zde mlela do roku 1964, ještě dalších 5 let se šrotovalo, až provoz mlýna v roce 1971 ustal úplně. Mlýn byl v restituci po roce 1989 vydán zpět rodině Cihlářů. Pan Cihlář o mlýn pečuje, ale mlynářské řemeslo se zde již neprovozuje. Na mlýně je umístěna velká cedule „ODPOČÍVÁM OD ROKU 1971“. V udržované budově se dodnes dochovala unikátní technologie poloautomatického válcového mlýna, s téměř kompletním strojním vybavením. Velká část náhonu byla již zasypána a turbína byla dávno odstraněna. Ve dvoře mlýna stojí skromná stavba bývalé olejny, patrně jediná dochovaná tohoto typu v široké oblasti.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/6966-mlyn-v-leskovci

Obec Leskovec u Březové nemá turistickou známku.