Do města Litovel jsme v rámci jednodenních výletů zavítali tolikrát, že by na součet všech našich návštěv bylo potřeba prstů skupinky nadšených turistů. A když se toto královské město stalo sídlem naší rodinné firmy s názvem Ruční mýdlárna, jezdili jsme do něj takřka denně. Občas jsme si udělali čas a podnikli nějakou procházku po městě nebo okolí, během nichž jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden srpnový den jsme si udělali volno a navštívili pár vesnic mezi Olomoucí a Litovlí, kde jsme náš výlet zakončili. Tehdy jsme naše stříbrné auto zaparkovali v Havlíčkově ulici naproti policejní stanici a vyrazili za některými zajímavostmi města, jemuž se kvůli velkému množství rozvětvených ramen řeky Moravy přezdívá Hanácké Benátky.

Nejprve jsme zamířili do přírodní památky Hvězda, kde jsme se prodírali divočinou a pak jsme se vrátili do města. Naším dalším cílem byl Městský či Starý mlýn v centru Litovle, který zde stával ještě dávno předtím, než na tomto místě vznikla osada, ale ještě než jsme si jej začali prohlížet, prchli jsme do jeho útrob. Přihnala se totiž letní bouřka, která celé město řádně skropila a tak jsme se schovali v restauraci ve mlýně, kde jsme si dali oběd. Zatímco se venku ženili čerti, my jsme v klidu hodovali a teprve potom jsme zahájili venkovního obhlídku mlýnského komplexu. Začali jsme budovou penzionu U Mlýna, jenž byl vybudován na místě městských stájí, kde se dříve nacházelo obydlí městského ponocného a podkoního v jedné osobě.

Pak jsme se věnovali mlýnskému náhonu Nečíz, jehož vody do roku 1922 poháněly mlýnské kolo o průměru 3,7 metru a který i v době naší návštěvy dotvářel romantickou atmosféru uliček za radnicí. Samotný náhon nedaleko odtud začínal již od středověku svou pouť městem a nás vždy fascinovalo, že se během své krátké cesty několikrát vynořil, opět ukryl pod zem či městské stavby a pak se zase objevil. Zcela unikátní urbanistický projekt si po zásluze získal naši pozornost a tak jsme se rádi prošli směrem k radnici, pod níž také protékal a zase zpátky ke mlýnu. Chvíli jsme také pozorovali tekoucí vodu, která po dešti trochu nabrala na síle, jak vytéká zpod mlýna a valí se k náměstí, a pak jsme se seznámili s historií mlýna.

Jak už bylo zmíněno, stával na tomto místě od nepaměti, nicméně první majitel mlýna je doložen až roku 1834. Jmenoval se František Kopp a mlýn prodal o devět let později Karlu Lachovskému, potomku starého mlynářského rodu, jenž pocházel z Polska. Roku 1849 však zemřel na choleru a tyfus, takže mlýn zdědil jeho syn František, který zde hospodařil dlouhá léta. Když zemřel, jeho ovdovělá manželka prodala roku 1909 dědictví městu Litovel. Zaujalo nás, že noví majitelé paradoxně způsobili zánik mletí ve mlýně, neboť jej radní nechali v letech 1922 – 1923 přestavět na elektrárnu. Bylo totiž potřeba elektrifikovat městské osvětlení a jelikož bylo v Litovli dost jiných mlýnů, k novému účelu byl vybrán zrovna ten nejstarší.

Dočetli jsme se, že elektrárna zde fungovala až do šedesátých let 20. století, kdy její výkon přestal postačovat zvyšujícím se potřebám města a proto byl provoz z ekonomických důvodů odstaven. To již objekt vlastnil podnik SME - severomoravská energetika, která v něm po zrušení elektrárny zřídila služebnu, sklady a servisní středisko pro transformátory. V roce 2003 dům koupil pan Vojta Mráz se záměrem rozšíření restaurace z vedlejšího objektu a vybudování penzionu. Záměr se ovšem tehdy nepovedl a tak se v roce 2010 začal víceméně chátrající dům rekonstruovat na objekt bydlení, který byl kolaudován v roce 2012 jako bytový dům. V té době již v domě fungovala kavárna a pekárna, na které jsme narazili, když jsme po přečtení dostupných informací jsme vklouzli do průchozí pasáže.

Velmi pěknými prostorami jsme prošli velmi pomalu, protože to tam pěkně vonělo a také se nám líbilo dláždění, obložení zdí či dřevěná okénka, přes něž bylo možné nahlédnout do zmíněných provozoven. Když jsme z pasáže vyšli ven, ocitli jsme se v ulici Hastrmanova, což byl ovšem neoficiální název pro krátkou uličku, která sousedila s elektrárenským náhonem. U soustavy jezů jsme se také zastavili a pak jsme zamířili k našemu autu. Vzápětí nás k další zastávce donutil houf koček. Nikoliv snad proto, že by nám šelmy zastoupily cestu, ale protože nás zaujal jejich srocení, jež jsme v takovém počtu viděli snad poprvé. Po chvíli jsme kočičky opustili a vydali se kolem našeho povozu k městskému muzeu, za jehož budovou jsme narazili na Švédskou desku, o níž však již vypráví jiný můj článek. Jak celý den probíhal, zjistíte v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis s názvem Jak jsme v Litovli našli hvězdu a švédskou desku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/litovel-mestsky-mlyn​

Historie :

Městský mlýn byl postaven možná ještě před založením města Litovel, což mu přineslo druhé pojmenování Starý, ale přesný letopočet jeho výstavby není znám. Jeho vodní kolo poháněl mlýnský náhon Nečíz, na němž dodnes klapáč stojí a dotváří tak romantickou atmosféru uliček za radnicí. První písemná zmínka o nějakém mlýně se nachází latinsky psané listině krále Václava II, datované 12. října 1287, jímž byl zřejmě myšlen právě Starý mlýn na západní straně města. O tom, co se v souvislosti s Městským mlýnem dělo v dalších staletích, kroniky mlčí. Až roku 1834 je doložen jeden z jeho majitelů František Kopp, který mlýn prodal o devět let později Karlu Lachovskému, potomku starého mlynářského rodu, jenž pocházel z Polska. Roku 1849 však zemřel na choleru a tyfus, takže mlýn zdědil jeho syn František, který zde hospodařil dlouhá léta. Když zemřel, jeho ovdovělá manželka prodala roku 1909 dědictví městu Litovel. Noví majitelé paradoxně způsobili zánik mletí ve mlýně, neboť jej radní nechali v letech 1922 – 1923 přestavět na elektrárnu. Bylo totiž potřeba elektrifikovat městské osvětlení a jelikož bylo v Litovli dost jiných mlýnů, k novému účelu byl vybrán zrovna ten nejstarší. Z mlýna bylo odstraněno obrovské mlýnské kolo o průměru 3,7 metru, dále byla vybudována betonová kašna turbínového soustrojí a poté elektrárna získala Francisovu turbínu, která zde fungovala až do šedesátých let. Tehdy výkon elektrárny přestal postačovat zvyšujícím se potřebám města a proto byl provoz z ekonomických důvodů odstaven. Funkci plně převzala nedaleká elektrárna u autobusového nádraží, která byla již několik let v provozu. To již objekt vlastnil podnik SME - severomoravská energetika, která v něm po zrušení elektrárny zřídila služebnu, sklady a servisní středisko pro transformátory. V roce 2003 dům koupil pan Vojta Mráz se záměrem rozšíření restaurace z vedlejšího objektu a vybudování penzionu. Záměr se ovšem tehdy nepovedl a tak se v roce 2010 začal víceméně chátrající dům rekonstruovat na objekt bydlení, který byl kolaudován v roce 2012 jako bytový dům. V té době již v domě fungovala kavárna Modrá kočka, později Kafemlejnek a poté Litovelská kavárna. Dále zde pečivo pekla kvasová pekárna Zdravosti a v sousedním objektu vznikl penzion U Mlýna, jenž byl vybudován na místě městských stájí, kde se dříve nacházelo obydlí městského ponocného a podkoního v jedné osobě. Nad vchodem objektu je dodnes starý městský znak s královskou korunou.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.vodnimlyny.cz/en/mlyny/estates/detail/6806-mestsky-stary-mlyn

Město Litovel je držitelem turistické známky č.711.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/litovel-c711